Kojenecké ústavy jsou důležité - J. Bystřická KSČM Plzeň
Pěstounská péče jako zaměstnání opuštěným dětem větší péči a lásku nezaručí
I když se dalo očekávat, že koaliční poslanci schválí tzv. zdravotnickou reformu, stále jsem si říkala - copak kdyby.
Ale nestalo se nic a lidé to poznají na vlastní kůži. Nebudu zde rozebírat, co všechno se změní v péči (pardon nyní již ve zdravotnické službě) o pacienta. Jsem prostě ze staré školy a nehodlám po 30 letech práce ve zdravotnictví svoje názory měnit.
Součástí předkládané zdravotnické »reformy« bylo i převedení kojeneckých ústavů pod ministerstvo práce a sociálních věcí. Každý »dospělák« se může nějakým způsobem bránit proti příkořím, které se mu dějí nebo budou dít. Kdo se však nemůže bránit, to jsou děti, a to především děti nějakým způsobem znevýhodněné. Celý svůj profesní život jsem věnovala dětem opuštěným a nějakým způsobem handicapovaným. Nejdříve jako obyčejná řadová dětská sestra, později jako vrchní sestra Kojeneckého ústavu s dětským domovem pro děti do 3 let v Plzni. Až do 6. září tohoto roku patřila tato dětská zvláštní zařízení (tak zněl oficiální název) do resortu ministerstva zdravotnictví. Nebylo to nic neobvyklého a ministr zdravotnictví Heger by se měl stydět, že nezná důvody, proč tato zařízení byla v jeho gesci. Říkat, že mohou být klidně převedena pod Ministerstvo práce a sociálních věcí, protože jde vlastně pouze o hlídání dětí, svědčí o neznalosti této problematiky a nechuť vůbec se tímto problémem zabývat.
V kojeneckých ústavech nejsou pouze děti, které čekají na novou rodinu. Jsou tam umisťovány děti se zdravotním handicapem, děti s kombinovanými vadami, děti matek alkoholiček, narkomanek. V KÚ jsou děti vždy na základě předběžného opatření soudu nebo na žádost vlastní rodiny. Jsou to děti, o které se rodina nechce nebo nemůže starat. V období od narození do 3 let je velmi nutná zdravotní péče. Proto o děti pečují zdravotničtí a další odborní pracovníci. Vzpomínám si, jak na začátku 90. let přijeli z Německa do plzeňského kojeneckého ústavu představitelé jedné neziskové německé organizace, která provedla sbírku oblečení a hraček pro náš »chudý« ústav. Provedla jsem je naším zařízením a jim nezbývalo než se nám omluvit. Měli představu, že jedou mezi ubohé děti, které žijí pouze z toho, co jim kdo přinese.
Pochopitelně, že pro každé dítě je nenahraditelná vlastní rodina. Musí to však být taková rodina, která je schopna pro ně zajistit vše potřebné. Teď vůbec nemyslím především materiálové zajištění, ale naopak. Děti musí mít pocit lásky a bezpečí. Jsem přesvědčena, že ve všech kojeneckých ústavech v ČR se kompetentní pracovníci snaží zajistit svým svěřencům co nejdříve náhradní rodinu. KÚ navzájem spolupracují a hledají ty nejlepší cesty, jak danému dítěti najít ty nejlepší rodiče či pěstouny. Ale bohužel, v některých případech to nejde. Rozhodně odmítám, aby se pěstounská péče stala zaměstnáním (jako je to právě v USA), kde dítě může během svého dětského života projít i několika pěstounskými rodinami. Kde bude ten citový vztah, jak o něm mluví páni ministři Heger a Drábek? Jim nejde vůbec o děti, jim jde jen o to, že pěstounská péče vyjde laciněji než ústavní. Snaží se proto vzbudit dojem, že vznik kojeneckých ústavů byl prohřeškem, který lze přičíst osobnostem minulého režimu. Ano, v padesátých letech vláda rozhodla změnit sirotčince, které nám zanechala doba první republiky, v kojenecké ústavy. Nařídila změnit péči o tyto nešťastné děti a hledala možnosti, jak dále těmto dětem pomoci. Ale takových příkladů je více a já pouze věřím, že snad přijde doba a občanům této země se rozsvítí.
Jana BYSTŘICKÁ, zastupitelka a členka komise Rady města Plzně pro zdravotnictví
15. 9. 2011Jana BYSTŘICKÁ
http://www3.halonoviny.cz/articles/view/226771